kontakt / veterinární homeopatie / způsoby využití / kdy použít / jak vypadá h. praxe
Vysokou školu veterinární v Brně ukončil v roce 1989, od absolutoria do roku 1995 praxe velkých zvířat (skot, koně); od roku 1992 veterinární ordinace pro malá zvířata, od roku 1993 postupně přechod k homeopatické praxi zvířat. Od roku 1999 výhradně homeopatická praxe ve veterinární medicíně, jak v oblasti malých zvířat, tak u koní i v chovu skotu (ekologické chovy skotu).
Na homeopatii můžeme nahlédnout jako na ladění hudebního nástroje. Stejně jako hudebník ladící svůj nástroj nebo ladič pián musí homeopat podrobně poznat svého pacienta, pochopit jeho stav, jeho situaci. Díky tomuto hlubokému souznění je pak schopen zvolit optimální léčebný postup, doporučit individuální homeopatický lék.
Pro přípravu homeopatických léků se hlavně používají rostliny,
živočichové, minerály a chemické sloučeniny. Doslova vše co nás
obklopuje, může být použito pro přípravu homeopatického léku a tak
přinášet úlevu a uzdravení nemocným bytostem. Každá substance našeho
světa má v pohledu homeopatie léčebný potenciál.
Ve většině případech léčby, by měly být metody tzv. nekonvenční
(regulační, alternativní) medicíny léčbou první volby. Pouze
v život ohrožujících situacích a momentech, kdy nemoc hrozí
rozvrátit či prolomit homeostatické principy živého organismu je na
místě začínat razantní konvenční léčbou.
Základním principem homeopatické léčby je Similia similibus curantur
(podobné se léčí podobným). Tento princip je zakotven již v samém
názvu (homoios = podobný, pathos = choroba) tohoto terapeutického
způsobu práce, který je jako ucelená léčebná metoda starý již 200 let.
Zakladatel homeopatie Samuel Hahneman (1755-1843) řekl a následně
prakticky ověřil:“Každá látka, která je schopná vyvolat u zdravého a
citlivého jedince nějaké příznaky, musí být schopna je léčit u jedince
nemocného“. To znamená, že substance, která má schopnost vyvolat určitý
stav rozladění organismu, má také schopnost léčit tento stav, odstranit
nemoc se shodnými příznaky.
Homeopatie je jemná a účinná terapie harmonizující celou bytost
zvířete, snažící se svými postupy a metodami nasměrovat zvíře ze stavu
nemoci do stavu zdraví, stimulovat jeho obranné síly a schopnosti,
pomoci navodit přirozenou rovnováhu, harmonii a pohodu na všech
úrovních. Práci homeopata lze (jak bylo již výše zmíněno) přirovnat k
ladění hudebního nástroje. Nejprve vnímáme všemi smysly celkové
naladění nástroje (životní příběh zvířete včetně zdravotní anamnézy), v
něm je potřeba rozeznat falešný tón (nemoc) a postupně nástroj naladit
do určitého optima (proces homeopatické léčby – vstupní pohovor, podání
homeopatika, kontrola, změna předpisu). Naladění je možné tak, jak nám
to dovolí konstrukce hudebního nástroje (konstituce zvířete, rozsah
nemoci, její vratnost nebo nevratnost) a podmínky v kterých je
přechováván a jak je s ním zacházeno (krmení, péče o zvíře,
pohyb). Sebelepší ladič pián neudělá ze starého polorozpadlého
nástroje, který je uskladněn ve vlhkém sklepě nové koncertní piáno. Na
druhé straně nevzdělaný a nezkušený ladič dokáže silně rozladit i téměř
dokonalý hudební nástroj.
Homeopatii a homeopatické přípravky lze používat různými způsoby (viz
dále), lze ji použít jako výhradní způsob léčby i jako doplněk
konvenčních léků a konvenčních léčebných postupů, jako paliativní léčbu
u tzv. neřešitelných nebo chronických stavů v pohledu konvenční
medicíny.
V běžné praxi v ordinaci nebo na obvodě kdy se často
používají tzv. polykompozita (směs více homeopatik) zaměřená na určitou
diagnózu či patologický projev. Toto je nejednodušší způsob použití,
tzv. symptomatické předepsání. Všechny léky v polykompozitu mají
ve svém homeopatickém obraze indikaci k danému problému, takto se
nejednodušším způsobem uplatňuje základní princip homeopatie.
Akutní předepsání – používá se
jednak v dlouhodobém procesu homeopatického vedení případu, když
nastane akutní situace, jednak podle erudice veterinárního lékaře přímo
v běžné praxi. Při akutním stavu jsou jednotlivé symptomy nemoci
silně vyjádřené jak na úrovni fyzické, tak na úrovni psychické, takže
lze rychle a jednoduše odečíst stav zvířete a přiřadit na základě
podobnosti odpovídající homeopatický lék.
Paliativní předepsání – používá
se pro zmírnění až odstranění obtíží u těžce léčitelných stavů, pokud
již nelze ani konvenční léčbou ani homeopatiky ovlivnit vlastní hluboký
stav nemoci (pokročilé stavy při nádorovém onemocnění, při diabetes,
při autoimunitním onemocnění, při selhávání ledvin, .......)
Předepsání dle zásad klasické
homeopatie, zde se hodí použít aforismus „ neléčíme nemoc, ale
nemocné zvíře“. Veterinář homeopat se snaží díky velice podrobné
anamnéze ( kompletní zdravotní anamnéza, vlastnosti fyzické např. vztah
k počasí, teplotě, konstituce atd., povahové charakteristiky,
postavení v lidské rodině, základní vzorce chování v různých
situacích ....) pochopit životní a zdravotní situaci zvířete a následně
přiřadit odpovídající homeopatický lék. Správně vybrané a podané
homeopatikum harmonizuje vnitřní stav zvířete, následně stimuluje
nespecifickou imunitu a tak dochází ke změně stavu zvířete ve směru ke
zdraví. Tento způsob práce se hodí jak na problematiku v oblasti
fyzické, tak v oblasti psychické (tzv. poruchy chování)
Jak na akutní, tak na chronické stavy, jako doplněk substituční
léčby, na paliaci při neléčitelných stavech; zmírnění nebo odstranění
poruch chování; pomocná nebo výhradní terapie při stavech vzdorujících
konvenční léčbě např. chronická kožní onemocnění, autoimunitní
onemocnění, nádorová onemocnění; dále stavy související
s dysbalancí na hormonální úrovni např. falešná březost,
prodloužené hárání; pomoc při řešení epileptický stavů u psů.
V podstatě na jakýkoliv problém u zvířete se lze podívat očima
homeopata a nabídnout větší či menší pomoc touto cestou.
Osvědčuje se homeopatii při řešení zdravotních problémů doporučovat, ne
přímo klienty posílat za specialistou veterinárním homeopatem. Ideální
je, pokud majitel zvířete sám aktivně jeví zájem o tzv. nekonvenční
způsoby léčby.
Mezi homeopatií (léčbou na základě principu podobné léčí podobné) a
alopatií (současnou moderní medicínou, založenou na principu léčby
protikladem) je mnoho rozdílů. Ať je to odlišné filosofické pozadí,
odlišné pojetí nemoci a přístupu k ní, nebo rozdílné léky, způsob
jejich přípravy a podávání pacientovi. Hlavně moderní homeopatie (Jan
Scholten, Massimo Mangialavori, Rajan Sankaran Jeremy Sherr
v humánní homeopatii; John Saxton, Liesbeth Ellinger, Stephan
Kohlrausch, Jaques Milleman,Tim Couzens ve veterinární homeopatii) má
velice málo společného s postupy a východisky současné moderní
medicíny.
První velkou odlišností, se kterou se setkává majitel zvířete
vstupujícího do procesu homeopatické léčby, je způsob vyšetření.
Veterinárního homeopata zajímá o jeho pacientovi doslova vše. Ať jsou
to jeho strachy, záliby, chutě a nechutě, jakou má stolici, jestli
upřednostňuje teplé nebo chladné prostředí. Důležité jsou všechny
poznatky z každodenního kontaktu se zvířetem, jeho reakce na
okolí, na ostatní psy, na lidi, na počasí. Součástí je i osobní
anamnéza, vlastně jakýsi životopis zvířete - v jakém věku se
dostal k majiteli, jak snášel nové prostředí, jaké prodělal
nemoci, jak byly léčeny, reakce na očkování atd. U fen se zjišťuje
průběh říje, jestli trpí falešnou březostí, jak snášela březost, jak se
starala o štěňata. Důležité je pokusit se najít počátek problému, s
kterým přichází za homeopatem, zjistit změny v chování během
nemoci, co bezprostředně předcházelo onemocnění. Tyto informace získá
homeopat od majitele, který je vlastně jakýmsi tlumočníkem,
zprostředkovatelem pro svého čtyřnohého miláčka. Součástí homeopatické
konzultace je vyšetření zvířete a bedlivé pozorování jeho chování
v ordinaci, při příchodu a při odchodu, jeho vztah s pánem,
jejich komunikace. Pro nalezení správného homeopatického léku je
důležité co nejvíce poznat pacienta, nahlédnout do prostředí
v jakém se pohybuje, v jakém žije, jaké je jeho postavení
v rodině, vlastně v jeho smečce. Hlavně v klasické
homeopatii, kdy se snažíme najít jeden hluboce působící lék (tzv.
konstituční lék) pro každého pacienta, se jedná o velice podrobný
pohovor. V některých případech jsou doporučena doplňující
vyšetření jako rentgenologické, ultrazvuk, laboratorní vyšetření moče a
krve apod. Patologický obraz, diagnóza stanovená konvenční medicínou je
tedy jen jeden ze znaků, jeden z kamínků, z kterých homeopat tvoří svou
mozaiku představy o nemocném. Fyzické příznaky odráží vnitřní stav
bytosti, je tedy nutné řešit poruchu vnitřního stavu, která je prvotní,
ne jen odstranit následky na fyzickém těle. Homeopatie se snaží
zasáhnout příčiny a kořeny onemocnění. Pochopením stavu pacienta,
následným podáním léku s podobným obrazem, podobným stavem, se
homeopat a pacient vydávají na společnou cestu ke zdraví, někdy delší,
někdy kratší. V takovémto pojetí může být homeopatický lék
skutečným katalyzátorem a ukazatelem v procesu obratu k sobě
samému, v procesu navrácení stavu vnitřní pohody a svobody, stavu
zdraví.
Výše uvedené je přibližně obsahem vstupního pohovoru. Pro homeopata teď
teprve začíná hlavní práce, prodrat se množstvím informací, najít
červenou nit, která konkrétním případem prochází. Pokouší se pochopit a
procítit stav pacienta, najít zlom, od kterého se započal rozvíjet stav
nemoci, přemýšlí co se děje, co je to za bytost a jaký je její hlavní
problém, proč se chová, tak jak se chová. Nejde zatím o nalezení léku,
ale o analýzu situace. Následuje repertorizace případu, kdy se vyberou
určité vlastnosti a příznaky charakteristické pro danou bytost. Může to
být výrazná chuť, strach z bouřky, nejdůležitější patologie,
výrazný povahový rys. V repertorizační příručce (repertoriu) je u
každé takové charakteristiky uvedená skupina léků, pro něž je tento
znak typický, dobrou repertorizací dojde ke snížení počtu léků, které
v daném případě přicházejí v úvahu. Homeopat potom musí
prostudovat popisy léků, které se vyskytují ve většině vybraných
pacientových charakteristik. Je důležité najít lék, který nejvíce
odpovídá stavu, ve kterém se nachází pacient. Lék je taakto opravdu
vybírán a podán na základě podobnosti (Similia similibus curantur,
podobné léčí podobné). Při podávání léku majitel musí bedlivě sledovat
reakce zvířete, protože při následné kontrole homeopat zjišťuje zda
proběhla reakce na podaný homeopatický lék, jestli došlo ke změně, ať
celkového stavu nebo jednotlivých příznaků.
Výhodou homeopatické léčby zvířat je snadnost podávání léků a většinou
ochota ze strany zvířat je přijímat, protože nosičem homeopatického
léku je většinou cukr a cesta podání je perorální (dutinou ústní).
Přičemž není nutné, aby zvíře homeopatikum spolklo, ostatně u lidí se
lék má rozpustit, vycucat v puse. Pokud je to možné, doporučuje se
podávat homeopatika mimo krmení, samotná, buď přímo v podobě
granulí a tablet, nebo rozpuštěná v určitém množství vody.